Můj životní příběh

...je trochu kostrbatý :) Schizofrenii jsem dostala po účasti na holotropním dýchání na seberozvojovém a meditačním kurzu, na nějž jsem jela po státnicích (tedy po období delšího psychického vypětí). Po kurzu jsem se dostala do "takového zvláštního" stavu, což ale ještě nebyla schizofrenie. Začala jsem se psychicky hroutit a časem se vyvinuly aktivní příznaky (hlasy).

 

Léčila jsem se rok, hlasy odezněly, vysadila jsem léky a věřila, že to je byla jen jedna náhodná příhoda v mém životě. Vybudovala jsem si život znova. Asi po roce bez léků se však nemoc vrátila.

 

Pochopila jsem, že jen jíst léky pro vyléčení nestačí a že svou nemoc musím vzít vážně.

 

Pochopila jsem, že tahle nemoc je cesta, na které se mám něco naučit, a od té doby dělám všechno pro své úplné uzdravení. Dvakrát a dost!

 

Na těchto stránkách uveřejňuji své zkušenosti, které jsem získala za několik let práce na sobě, znalosti, které jsem aktivně posbírala ze všech možných zdrojů a informace, které jsem pochopila při psychoterapii nebo díky každodenní meditační praxi a aktivnímu vyhledávání informací z oblasti duchovního růstu, zdravé výživy a osobního rozvoje.

 

Smyslem těchto stránek není poskytnout nějaký dokonalý návod, jak se uzdravit, i když by bylo krásné, kdyby to tak mohlo být :) Berte to prosím jako rozcestník informací, které mají sloužit jako inspirace, jako malý odrazový můstek. Hledejte sami dál, čtěte, ptejte se lékařů, diskutujte. Hodně štěstí!


Září 2013

Chůze po tenkém ledě

Tak to budou 4 měsíce, co jsem vysadila léky. Nevěděla jsem, jestli to sem psát, ale nedalo mi to. Paní doktorka mi řekla, "Rozhodně to nepište na stránky!" No, jo… Takže prosím! Čtěte prosím tento článek v kontextu celých těchto stránek, je to příběh. Začal tím, že jsem se “zhroutila” a nechápala jsem, co se děje. Pak mi lékař nasadil léky a já jsem byla v šoku. Nastala fáze odmítnání, která ovšem nic nevyřešila. Nemoc se vrátila. Naštěstí mě všechny ty události posunuly jinam… jiná situace, jiné možnosti, jiné podmínky. Mohla jsem si dopřát čas jen pro sebe. Jedla jsem léky, protože jsem neviděla jiné řešení a bála jsem se toho, co bude následovat. Zároveň jsem však intenzivně hledala příčiny a řešení. V první fázi jsem jen přežívala a pokud jste nemocní, jde o to některé dny prostě jen přežít. Jiné dny, kdy jsem měla víc síly, jsem se koukala kolem. Četla jsem články na internetu a integrovala jsem nové informace do toho, co jsem už věděla. Vznikla složitá a velmi pestrá mozaika, která je pro každého unikátní. Je složená z příčin z rodinného prostředí, životního stylu, stravování, prožitých traumat, zátěžových situací, tlaků okolí a těch, které na sebe klademe sami... a mnoho dalšího. Mapu této mozaiky máte jen vy, nikdo jiný. Musíte si ji nakreslit sami. Bylo to hodně práce i pro mě. A asi se stále najdou nehotová místa.


Uplynulé měsíce byly intenzivní, krásné, náročné, fascinující, překvapivé… Hodně se toho stalo, nastaly různé zátěžové situace. Ne všechny dny byly ok. Někdy jsem se bála, že to nezvládnu. V hlavě mi zněly rady paní doktorky: “Kdybyste se začla zhoršovat, tak si hned vezměte léky, na nic nečekejte, pak to bude jen horší!" No jo, ale s tímhle přístupem bych se to nenaučila zvládat nikdy. Když přestanete sportovat při prvních známkách únavy, tak svou kondičku asi nikam neposunete. Takže jsem se vždy postavila na zadní a zamyslela jsem se nad tím, co mi fungovalo dřív - víc sportovat, déle spát, lépe jíst, nebrat povinnosti tak vážně, sebrat odvahu… Pomohlo mi hodně věcí, ale hlavně toto téma přestalo být v mé hlavě a pro jistou část mého okolí tabu. Byly dny, kdy na mě "zase něco lezlo", ale pak to přešlo. Víc jsem se vyspala (při spánku se mozek čistí), dala jsem pod lupu své návyky (pozor na povzbuzující látky - pokud jste ve fázi, kdy překypujete energií a máte pocit, že je toho moc, vynechte všechny povzbuzující látky včetně čaje, kávy a cukru… dovolte si být unavení a spát). Vyhýbejte se situacím, ze kterých by se zbláznil i normální člověk, drastickým filmům, katastrofickému zpravodajství…


Existuje takový známý příběh o jedné holčičce, již maminka přivedla k dětskému psychiatrovi, protože byla hyperaktivní a nezvladatelná. Psychiatr se na ni podíval, nechal ji jen tak pobíhat po ordinaci a pak pustil hudbu. Dívenka začala okamžitě tančit. Načež lékař řekl mamince: “Ona není hyperaktivní, ona je tanečnice.” Řešení může být někdy i takto jednoduché.


Musím se přiznat, že tahle “cesta”, k jednoduchým-složitým řešením byla velmi náročná. Ale vždycky se mi dostávalo toho, co jsem potřebovala, abych ji se zapojením všech svých sil zvládla. Pomáhali mi různí lidé, terapeuté, situace, náhody, věci, uvědomění, zážitky. Děkuji za ně. A mým způsobem poděkování je i to, že tyto zkušenosti posílám dál.  “May the Force be with you.” (Mr Yodo)


Ať se i Vám dostává podpory, otevřete se pro ni, je to lekce. Nevíte, kam Vás to zavede a co jedinečného přinesete lidem ve svém okolí, až zjistíte, že nejste schizofrenní ale... :)


Listopad 2014


Touha po duchovnu

Po téměř čtyřech letech, kdy jsem vysadila léky a pochopila mnohé z toho, co se mi dělo, musím říct: schizofrenie, je nějaké označení, vytvořené lékaři a duchovno zase jiné označení vytvořené duchovními mistry. Pokud vysvětlení nabízené moderní medicínou nestačí, je namístě se poohlédnout, zda stejné psychické jevy nelze vysvětlit i z jiného, třeba náboženského pohledu.

Pokud jste někdy trpěli schizofrenií, je pro Vás nejdůležitější analyzovat a pochopit své rodinné zázemí, což se Vám zrovna jako schizofrenikovi dělá ze všeho nejhůř, neboť na každou zásadní otázku Vám okolí obvykle odpoví: "A jsi normální?" Přenést se pak přes nějaké stereotypy se může zdát být dost těžké.

Zkuste tedy pracovat se stereotypy :)

A to těmi, které Vám utkvěly v mysli. Pokaždé, když se mi něco nepovedlo, nebo jsem někam nechtěla, vybavilo se mi: "Odříkaného největší krajíc." Jednalo se o určitý stereotyp během mé výchovy. Téma duchovní cesty nebo náboženství bylo tabu. Což byl v naší rodině jiný stereotyp. Ale čím víc je nějaké téma ve Vaší mysli tabu, tím nevyhnutelněji se s ním musíte jednou vypořádat. Nakonec mě tyto dva protichůdné stereotypy vedly stále dál.

Asi Vás vzhledem k nadpisu ani nepřekvapí informace, že jsem se poslední 4 roky zabývala často duchovními otázkami. Bylo to pro mě vzhledem k mé osobní historii nevyhnutelné téma. Nešlo o samoúčelný zájem, chtěla jsem to, co jsem prožila a naučila se na své cestě "nemoci" pochopit a zařadit do normálního života.

Hmotným symbolem propojení duchovní a obecné lidské roviny jsou v naší kultuře vlastně kostely. Dobře se v nich rozjímá a tak nějak mě vždycky přitahovaly. Jsou to krásné a posvátné architektonické prvky ve změti moderní architektury a jsou obvykle postaveny na místech se silnou očišťující zemskou energií. Mnoho lidí má však křesťanství spjato s různými hrůzostrašnými věcmi - středověkým upalováním čarodějnic, pálením knih, strašením prostých lidí... Ale pokud je vnímáte jako místo, kde se můžete energeticky očistit od toho, co Vás trápí, jsou pro Vás jejich dveře otevřené.

Možná Vám bude prozatím stačit si jen tak v klidu posedět v tichu a příjemném chladu kostela. Možná Vás to posune o kousek dál v přemýšlení o tom, kam Vás Vaše nemoc, pokud ji také vnímáte jako cestu, vede, a co vlastně bylo příčinou potíží uplynulého období. Kázání v kostele lze vnímat jako malé vodítko k zamyšlení nad věcmi všedního dne, pokud Vás osloví, přemýšlejte o tom proč. Náhled nábožentsví na některé psychické procesy může být jiný, než náhled moderní medicíny a může Vám pomoci dál.

                                                                                                                                        Duben 2018




 


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: